BLOG & NEWS

My jim chceme ale raději dát zimní bundy. Divadlo, fotografická výstava a sbírka oblečení.

Divadlo Exil otevírá výstavu o lidech bez domova nazvanou Blues krabicového vína a pořádá sbírku zimního oblečení pro pardubické azylové domy. Oboje při příležitosti uvedení černé komedie Domov můj. Premiéra inscenace a vernisáž jsou naplánované na sobotu 12. listopadu od sedmi večer na scéně v Havlíčkově ulici.

Tuláci, žebráci a vagabundi

Vídáte je na ulicích. Tlačí před sebou vozík s harampádím, spí na lavičkách nebo žebrají peníze na víno. Co jsou zač? Stejně jako lidi ve vašem okolí nenacpete do jedné škatulky, nezkoušejte to ani s houmlesáky. Když jsem s fotografem Tomášem Kubelkou pracovala v týdeníku Sedmička, chodili jsme za nimi často. Dva roky jsme sbírali kontroverzní materiál, který jsme nikdy nevydali. Důvodem bylo, že nebyl dostatečně průkazný… ale něco jsme se o lidech bez domova naučili.

Pohádkáři v bludném kruhu

Někteří, i když bydlí v rozpadajících se opuštěných budovách, mají své místo k žití uspořádané. Jsou to často hrdí lidé, kteří o žádnou pomoc zvenčí nestojí. Další naopak už dávno žádnou hrdost nemají a pro pár kaček na krabicák vína vám navykládají, cokoliv budete chtít slyšet. Pak jsou tu ti, kteří dávno netuší, co je pravda a co vybájený příběh. Motají se v bludném kruhu, jak v životě, tak v řečech, které vedou. Melou si pořád svou a vás nevnímají. Netuší, co jste jim řekli před minutou.

Na ulici vás to semele

Na vlastní oči jsme také viděli, jaký je to fofr, když někdo spadne na dno a skončí na ulici. Nejdříve je potkáte, když se tam potloukají měsíc. Vypadají dobře, mají plány, jak se dostat zpět do běžného života. Za další měsíc je skoro ani nepoznáte. Zestárli o deset let, v očích se jim leskne všudypřítomný smutek a plány se rozplývají v mlze. Přestává být pro ně důležité, co bude zítra. Nepamatují si, co se dělo včera.

Příběh pana Milana

Jako ústřední fotografii k výstavě jsme zvolili snímek Tomáše Kubelky. Je na něm Milan Pulpán zachycený v bývalém areálu tzv. Prokopky v centru Pardubic. Dívá se k nebi, jako by snad vyhlížel nějakou vyšší moc. Připomnělo mi to hlavního hrdinu naší bezdomovecké gangsterky Domov můj. Hlavní hrdina Erich se totiž potkává také s něčím mystickým… prozrazovat víc nebudu, přijďte se podívat.

S Milanem Pulpánem jsme se setkali před Vánoci v roce 2009. Podle našeho odhadu mu bylo kolem padesátky. Pětičlenná parta seděla u ohně, připravovala jídlo na pánvi a z tranzistoru jim k tomu zpívala Marie Rottrová. Když jsme se ptali na dárky, vysmáli se nám. Ačkoliv je nepojilo příbuzenské pouto, považovali se za rodinu. Milan se usmíval na svou přítelkyni Renatu. Oslovoval ji princezno. Byla to právě ona, která ho našla za pár měsíců na schodech Prokopky mrtvého. Přestože soudní lékař vyloučil cizí zavinění, ona si myslela svoje… ale to už je jiný příběh.

Bez chlastu nepřežiješ

Výstava se jmenuje Blues krabicového vína, protože pro mnohé je to vlastně často jediný smysl života. „Bez chlastu nepřežiješ“, často říkali a natahovali své dlaně pro drobné. A protože jsme dospěli k závěru, že peníze těmto lidem nic dobrého nepřinesou, chceme jim pomoct jinak. Vybíráme pro ně teplé oblečení na zimu.

Sbírka oblečení pro bezdomovce

Vlastně jsme už jednu akci pro bezdomovce v Divadle Exil měli. Bylo to v roce 2010. Před Vánoci jim tu zazpíval Chlapecký sbor Bonifantes a exilovští herci přečetli pár vánočních povídek. Pil se čaj a jedla horká polévka a rozdávalo se zimní oblečení. Na místě jsme si uvědomili, že lidé bez střechy nad hlavou nepotřebují pěkné společenské šaty nebo kabelku. Ale funkční teplé oblečení, pevné boty, spodní prádlo.

Pokud doma něco takového máte a víte, že už to na sebe nevezmete, přineste nám to do Exilu. Celou sbírku šatstva věnujeme azylovým domům v Pardubicích, kde nejlépe vědí, kdo oblečení potřebuje.

Na výstavě Blues krabicového vína uvidíte dále fotografie Štěpána Bartoše, Lady a Miloše Kolesárových a Davida Macháčka.

– – –

Autor: Kateřina Prouzová