Hodiny a vÄž. Uzdrav se a bÄž. (Praha, Masarykovy domovy â Sociálnà ústavy hlavnÃho mÄsta Prahy (dnes Thomayerova nemocnice), BohumÃr Kozák, 1928)
V sále Divadla Exil se objevà Domy s rýmy. Zveme vás na výstavu Davida MacháÄka. Vernisáž chystáme na 15. ÅÃjna 2014. ZaÄÃnáme v šest veÄer.
David MacháÄek se živà jako novináÅ. V soukromà se ale jeho reportérská duÅ¡e sytà hledáÄkem objektivu. Vyhledá architektonický skvost, vyfotà ho, doplnà dvojverÅ¡Ãm a zveÅejnà na sociálnà sÃti. Z fotografià tak pÅesnÄ poznáte, jakou mÄl autor náladu. NÄkdy je z nich cÃtit smutek, jindy nostalgie nebo radost. TeÄ se jeho fotky na chvilku z facebookové zdi pÅestÄhujà na zeÄ v Divadle Exil. Výstava je prodejnà a výtÄžek půjde na dobré úÄely. DÄtem z dÄtského domova koupÃme pod stromeÄek fotoaparáty!
Výstava nese název âDomy s rýmyâ. Z toho je jasné, že se jedná o fotografie zajÃmavých budov, nejrůznÄjÅ¡Ãch architektonických skvostů nebo dokonce architektonických průšvihů. PamatujeÅ¡ si tu úplnÄ prvnà fotku?
Vznikla v létÄ 1978 na letnÃm táboÅe v LanžovÄ. To mi bylo osm. Na svitkový film jsem fotoaparátem Pionýr vyfotil chatku, ve které jsem na táboÅe bydlel. DÅevÄná stavba s verandou, která mÄla velká okna rozdÄlená do malých Ätvercových tabulek. Negativ už nemám, fotku taky ne, ale vzpomÃnku ano. A ta chata tam poÅád stojÃ. Pak jsem si ale dal asi na Ätvrt stoletà pauzu.
Pro dneÅ¡ek nespÄchat. ProtÅepat, nemÃchat. (Piz Gloria, Konrad Wolf, 1963)
Jak tÄ vůbec napadlo fotit právÄ architekturu? Napadá mÄ, že se fotà asi dobÅe, protože se nehýbe.
Architektura se pÅedevÅ¡Ãm neptá. Mnohem radÄji bych dÄlal reportážnà fotografie, ale jsem silný introvert, a jakmile je nÄkde vÃc lidà pohromadÄ, schovávám se a mizÃm. A to se pak reportážnà snÃmek poÅizuje tÄžko, když mám pÅed lidmi ostych. Bavà mÄ fotografické portréty, pár se mi jich už i povedlo, ale mám problém s lidmi mluvit a tÃm pádem si i focenà portrétu domluvit. StydÃm se a bojÃm, že se ten ÄlovÄk bude chtÃt se mnou bavit, bude se na nÄco vyptávat a já budu muset odpovÃdat. Domy otázky nekladou, takže proto.
Otázky sice domy nekladou, dokážou tÄ ale pÅekvapit?
Stále nÄco! Lidská kreativita je bezbÅehá. TÅeba co dokáže vymyslet Äeský sváÅeÄ, když si doma vyrábà plot ke svému domu, je dopÅedu nepÅedstavitelné, a tedy nevyÄerpatelnÄ pÅekvapujÃcÃ.
Vodu k nebi vznes, inženýr Karel Kress. (Železobetonový vodojem, 1913)
Na zaÄátku tohoto roku jsi založil fotodenÃk a zavázal ses na sociálnà sÃti, že každý den nÄco vyfotÃÅ¡ a zveÅejnÃÅ¡ to. Nenà to pÅÃliÅ¡ zavazujÃcÃ, každý den jedna fotka. Nemáš chuÅ¥ se na to nÄkdy vykaÅ¡lat?
BojÃm se, že mÄ to zaÄÃná požÃrat, jako když se Otesánek pustil do svých rodiÄů. Focenà mÄ stále bavÃ, to svazujÃcà nenÃ, ale mám strach ze zájmu, který můj fotodenÃk vyvolal. Na zaÄátku to opravdu byly pro mÄ jen obrazové vzpomÃnky na konkrétnà den a bylo mi jedno, jestli ty fotky jsou hezké nebo ne. ÄlovÄk pÅece prožÃvá spoustu vÅ¡ednÃch dnů, které zajÃmavé nejsou a nepÅinášà ani atraktivnà obrazové vjemy. Fotka pro mÄ byl technický záznam konkrétnÃho dne, nedÄla jsem si žádné nároky na nÄjakou estetickou hodnotu. Jenže pak mi pár lidà napsalo, že fotodenÃk sleduje a že se jim snÃmky lÃbÃ. A to byl zlom, najednou jsem mÄl pocit, že mám vůÄi tÄmto prohlÞeÄům fotodenÃku zodpovÄdnost, že nemohu po nÄjaké povedené fotce zveÅejnit druhý den banalitu. Stále to je pro mÄ primárnÄ obrazová pamÄÅ¥, ale postupnÄ k nà pÅirostl závazkem vůÄi divákům. Stále ÄastÄji se bojÃm, že selžu. Abych tomu nepodlehl, stanovil jsem si dvÄ základnà pravidla, která jsou absolutnÄ neporuÅ¡itelná: Nikdy dopÅedu nepromýšlÃm, co budu fotit; fotÃm jen to, na co spontánnÄ natrefÃm. A nikdy nemÄnÃm program jen proto, abych se dostal k nÄÄemu, o Äem dopÅedu tuÅ¡Ãm, že to je fotogenické.
Nástup na hÅiÅ¡tÄ pÅes boÄnà schodiÅ¡tÄ! (LáznÄ BÄlohrad, sokolovna, ÄenÄk Musil, 1930)
DobÅe, pojÄme si to pÅedstavit. NatáÄÃÅ¡ reportáž pro Reportéry ÄT a najednou nÄco zajÃmavého uvidÃÅ¡, opouÅ¡tÃÅ¡ respondenta, kameramana, vytahujeÅ¡ svůj mobil a poÅizujeÅ¡ fotografii. Funguje to tak?
S pracà v televizi to souvisà jen nepatrnÄ. Kvůli reportážÃm hodnÄ cestuji, a tak mám možnost skoro každý den být alespoÅ na chvÃli v nÄjakém novém prostÅedÃ. Ale i v takový cestovatelský den tÅeba vyfotÃm nÄco, co mám od svého domova za rohem. Když nespÃm, mám otevÅené oÄi, dÃvám se a co mÄ zaujme, vyfotÃm. Nenà to nic promyÅ¡leného, ale momentálnà impuls.
Nerozptyluje tÄ to od práce?
Je to stejné jako chůze, dýchánÃ, jÃdlo. Takže nerozptyluje.
Je asi jeÅ¡tÄ potÅeba dodat, že jednotlivé fotky jsi postupnÄ zaÄal doplÅovat dvojverÅ¡Ãm. A taky k nim dodáváš jakousi legendu, to znamená autora stavby a rok jejÃho vzniku. Napadajà tÄ rýmy lehce, je to napÅÃklad otázka nÄkolika vteÅin?
VÄtÅ¡ina rýmů mi naskoÄà v hlavÄ ve chvÃli, kdy nÄco zajÃmavého vidÃm a sahám do kapsy pro mobil. Než vznikne fotka, je rým na svÄtÄ. Ale je to rým hrubý a Å¡pinavý, obvykle jen poslednà slova dvou veršů. Je v nich sice základnà zvuková shoda a obsah verÅ¡ovaného minipÅÃbÄhu, ale celému dvojverÅ¡Ã chybà tempo a rytmus. Takže pak se dÃvám na ten snÃmek, opakuji si rým, hlavou mi bÄžà tisÃce různých variant a já se snažÃm nÄjakou povedenou odchytit. Obvykle to konÄà tak, že se mi to nepovede a vÅ¡echno zůstane u té prvnà hrubé verze. Pak je potÅeba být silný a tváÅit se, že právÄ toto byl zámÄr, pÅesnÄ v duchu základnà intelektuálské definice umÄnÃ: Je-li mÄÅÃtkem umÄnà mÃra nepochopenÃ, pak toto je velké umÄnÃ!
ProletáŠse divÃ: Blázen! TovárnÃk má v lese bazén! (Nižbor, lesnà bazén AntonÃna Rückla, asi 1920)
ProÄ fotÃÅ¡ na mobil a ne klasicky, aÅ¥ už zrcadlovka nebo digitál?
Protože mobil nosÃm stále v kapse a tÃm pádem jsem vždy pÅipravený zaznamenat aktuálnà podnÄt. Nosit u sebe stále fotoaparát by bylo nejen nepraktické, ale taky by mi to možná stále pÅipomÃnalo âpovinnost fotitâ. Stal by se ze mÄ fotograf na lovu zajÃmavých snÃmků, a to nechci. To už by nebyl fotodenÃk.
Fotografická výstava je tvým prvnÃm poÄinem v této oblasti. CÃtÃÅ¡ se jako fotograf?
CÃtÃm se jako roztržitý muž ve stÅednÃm vÄku, kterému se nedaÅà si pamatovat, kde kdy byl a co vidÄl. A také jako lÃný muž, který nemá pevnou vůli si psát do diáÅe poznámky, kterými by eliminoval zapomnÄtlivost. Proto jsem skonÄil u obrázkových záznamů. Etymologicky asi fotograf jsem. Åecké âfósâ znamená svÄtlo, âgrafisâ je zase Å¡tÄtec nebo hrot na psanÃ. Zapisuji-li si tedy své poznámky svÄtlem, jsem asi fotograf. Což ale neznamená, že bych byl výtvarný umÄlec. Jsem opravdu jen svÄtelný zapisovaÄ.
HanuÅ¡ Zápal, smÄlý chlap. Sedm pater. Mrakodrap. (PlzeÅ, Americká ulice, prvnà výšková budova ve mÄstÄ, HanuÅ¡ Zápal, 1924)
Výstava je prodejnÃ, ale v této chvÃli už je vÅ¡echno prodáno. PÅekvapilo TÄ to?
PÅekvapilo. HlavnÄ proto, že lidé kupovali skuteÄné zajÃce v pytli. Nikdo z tÄch kupujÃcÃch doteÄ nevÃ, jakých konkrétnÃch patnáct snÃmků se bude mezi nÄ rozdÄlovat. Je to pro mÄ obdivuhodná odvaha â dát dopÅedu dva tisÃce za nÄco, co nevidÃm a co si ani nemůžu svobodnÄ vybrat. Smekám pÅede vÅ¡emi.
Za co utratÃÅ¡ výtÄžek z prodeje?
Za novou fotografickou výbavu. Ale ne pro sebe, mnÄ staÄà mobil. KoupÃm ji pro dÄti, které by focenà mohlo bavit a které ale nemajà nikoho, kdo by jim potÅebnou techniku obstaral. Snad se JežÃÅ¡ek nebude zlobit, že trochu upÃjÃm z jeho piva.
Ptala se: NaÄa KubÃnková
David MacháÄek
DAVID MACHÃÄEK
David MacháÄek je novináÅem už od dÄtstvÃ. Jeho Älánky v Äasopisu Hrožramrovo (hroÅ¡i, žraloci, mroži, vokouni) okouzlily sice jen minoritnà Äást pardubické veÅejnosti, ale právÄ tam kdesi v útrobách vodácké klubovny pionýrského oddÃlu SedmiÄka, pod svÄtlem blikajÃcà baterky, se zaÄaly formovat jeho reportérské názory a postoje. NovinaÅinu ale jeÅ¡tÄ na Äas odsunul a rozhodl se stavÄt lodÄ.
Po Å¡kole v BratislavÄ a také v Praze se vrátil do Pardubic. Působenà v porevoluÄnà leasingové firmÄ bral sice jako dobrý start, nicménÄ ho ujistilo v tom, že své ambice rozhodnÄ musà namÃÅit jiným smÄrem. A tak se pÅemÃstil do regionálnà redakce Mladé fronty DNES. Jeho Älánek o tom, že v průbÄhu reklamnà pÅestávky televiznà soutÄže âChcete být milionáÅemâ prudce stoupla spotÅeba vody na pardubickém sÃdliÅ¡ti, neboÅ¥ vÅ¡ichni diváci chodà na toaletu ve stejný Äas, ho katapultovala do pražské redakce. A odtud si to zamÃÅil pÅÃmo do HospodáÅských novin. Když ale napsal komentáŠo tom, že Václav Klaus rabuje ústavu a pÅiÅ¡lo pokáránà z Hradu, odeÅ¡el radÄji i se svým tehdejÅ¡Ãm šéfredaktorem do zaÄÃnajÃcÃho serveru AktuálnÄ.cz. A odtud už pÅiÅ¡lo lano â ne lodnà â do Reportérů ÄT.
Reportér, pardubický rodák, David MacháÄek.
PrávÄ tam â ve volných chvÃlÃch – se jeho reportérská duÅ¡e zaÄala sytit hledáÄkem objektivu. David vyhledá architektonický skvost, vyfotà ho, doplnà dvojverÅ¡Ãm a zveÅejnà na sociálnà sÃti. Z fotografià tak pÅesnÄ poznáte, jakou mÄl autor náladu. NÄkdy je z nich cÃtit smutek, jindy nostalgie nebo radost. TeÄ se jeho fotky na chvilku z facebookové zdi pÅestÄhujà na zeÄ v divadle Exil. Výstava je prodejnà a výtÄžek půjde na dobré úÄely.